ZUBATÉ NOČNÍ BĚSY
Když se tak ohlížím zpět, zjišťuji, že ač mám ještě do důchodu velmi daleko, prošla jsem již mnoha nemocničními pokoji. Na můj vkus až příliš mnoha. Většinou se mnou místnost sdílely vetché důchodkyně, ale i s nimi je někdy zábava. Nevěříte?
Když mě před několika lety hospitalizovali na očním oddělení plzeňské vojenské nemocnice, obývala se mnou pokoj paní Bětka a ač byla velmi pokročilého věku, její pohyblivost a nápady by jí mohl závidět leckterý puberťák. Bětka měla problémy se spaním a tak trávila noci tím, že kradla kolečkové křeslo, na němž přes den nemocniční zřízenci vozili nepohyblivé jedince a proháněla se po dlouhých chodbách. „Janičko, pojďte se svézt se mnou,“ cloumala mnou uprostřed hluboké noci. „Prosím?“ mžourala jsem na ní v polospánku. „No, dneska jsou tam přistavený ty křesla dvě,“ smála se na mě šťastně. „Můžeme hrát honičku,“ upřesnila svůj plán. „Ježiši,“ zaúpěla jsem. „Vždyť je půlnoc, já chci spát!“ strčila jsem hlavu pod peřinu. Ovšem Bětka se jen tak nedala. V mžiku ze mě stáhla deku. „Já vám dam, půlnoc!“ zahlaholila. „To vás rodiče neučili, že starým lidem se má splnit každé přání? Taky by to mohlo být přání poslední.“ Pomalu jsem spustila nohy z postele. „Já se z vás picnu,“ zabručela jsem, ale poslušně jsem vstala a následovala Bětku na chodbu. „Pst,“ špitla přes rameno. „Kolem sesterny se musíme potichu proplížit.“ Připadala jsem si jako totální cvok a představovala si, co bychom asi řekly sestrám, kdyby nás přistihly, přikrčené a přilepené ke zdi. Pravděpodobně by si myslely, že chceme vykrást skříň s léky a prodat je drogovým dealerům. Naštěstí jsme nebyly odhaleny a za chvíli už jsme brázdily nemocniční chodbu na uloupených kolečkových křeslech. Vtom se ozvala rána. „Bětko?“ zvolala jsem tlumeně. „Jste v pořádku?“ Odpovědí mi byl tlumený smích z mezipatra. Za chvíli se přibelhala stařenka s prosíkem. „Jani, mohla byste mi pomoct vynést to křeslo do schodů?“ prosebně se na mě dívala. „Já ho sama neunesu. Nějak jsem to před schodama neubrzdila.“ Pak se rozesmála. „Ale že to byla jízda,“ mrkla na mě. Společnými silami jsme křeslo vynesly nahoru na osvětlenou chodbu. „No potěš,“ vypadlo ze mě. „To kolečko už to asi nerozchodí,“ dívala jsem se na žalostně zkroucené cosi. Bětka si odfrkla. „Dneska je to samej aušus. Pojďte, vrátíme to.“ Popadla křeslo a táhla ho za sebou tam, kde ho vzala a nechala ho u stěny stát. Odstavila jsem tam i to své a doufala, že nás při této noční kratochvíli nikdo neviděl.
Druhý den ráno jsme s Bětkou mířily na vyšetřovnu. Proti nám šli dva zřízenci s doktorkou, u kolečkových křesel se zastavili. Starší zřízenec se jednoho z nich chopil a odkodrcal. Mladší položil ruce na to druhé a také se chystal odjet. „Sakra, vždyť je to rozbitý!“ poklekl ke zkroucenému kolečku. „Tak to je v háji. Jiný křeslo už tady nemáme.“ Pohlédl na paní doktorku. „No holt ten pacoš bude muset počkat, až se vrátí Franta s tím druhým.“ Doktorka razantně zavrtěla hlavou. „To nepřipadá v úvahu. Pacientka je objednaná na vyšetření a nemůže se zpozdit, po ní už tam je naobjednáno dalších pět. Holt jí tam budete muset odnést. Máte štěstí,“ culila se. „Paní je drobná a hubená.“ Nebohý zřízenec jadrně zaklel, prohodil něco ve smyslu, že tohle nemá zapotřebí, otočil se a odkráčel vyzvednout pacientku. „Bětko!“ sykla jsem skrz zuby.“ Ta se na mě zazubila, pokrčila rameny a prohlásila. „ Je to statný mladík, on to zvládne.“ Odkráčela s jemným úsměvem na tváři. Stála jsem tam a smála se tak, až mi tekly slzy, což před očním vyšetřením nebylo zrovna nejvhodnější. Ten den Bětku propustili a myslím, že kromě mě, si všichni v nemocnici oddechli.
O nějaký ten rok později jsem opět byla okolnostmi donucena k pobytu v nemocničním zařízení, tentokrát v nemocnici fakultní. Pokoj se mnou sdílely tři stařičké dámy. První, kromě toho, že v noci mluvila ze spaní, byla vcelku čiperná paní. Druhá, obývala lůžko naproti mně, měla nefunkční nohy a tak jsem byla dennodenně nucena přihlížet tomu, jak koná velkou potřebu přímo v pokoji, na speciálním křesle, tomu uzpůsobeném. Dlužno říci, že na nešťastné paní bylo vidět, jak je to jí samé nepříjemné. A pak tu byla třetí dáma.
Tato dáma nosila zubní protézu, takzvanou klapačku. Každý večer se došourala k umyvadlu, napustila si vodu do skleničky, vhodila do ní svojí protézu a pak se kolébala zpět k lůžku. Vlivem jejího pohybu jí voda ze skleničky cákala na všechny strany a jako sprška dopadala na všechno a všechny okolo. Svůj náklad pak postavila na noční stolek, jenž byl umístěn mezi jejím a mojí postelí. Když zhaslo světlo, měsíční svit, pronikající oknem do pokoje, vrhal stín protézy na moji peřinu. Před těmi zuby zkrátka nebylo úniku. A to ani přes den. Dcera totiž paní denně navštěvovala a zřejmě ze strachu, že její matka trpí hlady, jí nosila každý den řízek. Paní se na něj pokaždé hladově vrhla a jala se ho neprodleně konzumovat. Nejenže u toho mlaskala tak, že to bylo slyšet až za roh, ale pokaždé, když se do řízku zakousla, její klapačka v pokrmu uvízla a vyjela jí ven z pusy. Každý den to končilo tím, že dcera řízek nakrájela na drobné kousky, které pak paní dvě hodiny žužlala v ústech.
Dnes už se při těch vzpomínkách bavím, ale tenkrát mi moc do smíchu nebylo. Pokaždé, když jsem protézu zahlédla, obracel se mi žaludek naruby a v noci mě pro změnu trápily noční můry, plné zubatých nestvůr. Když jsem se hrůzou probudila, první věc, která mi padla do oka, byly právě ony umělé zuby ve skleničce. Naštěstí mě už teď zubaté noční běsy neděsí. Já i můj drahý máme totiž zuby vlastní a ve skleničce na nočním stolku maximálně mátový čaj.