NAFOUKANÝ PROFÍK
Po téměř sedmi letech vlastnictví koně jsem usoudila, že nastal čas zúčastnit se další sportovní akce. Vzpomínka na tu první, nevydařenou, už vybledla a jak jsem doufala, za těch šest let na ni zapomněl i můj kůň. Jak to vlastně tenkrát bylo?
Po středečním tréninku, kdy mě můj tehdy bujný a značně nevycválaný oř nosil po kolbišti jako špinavé prádlo, jsem seděla s trenérem v šatně. „Tak jak v tu sobotu. Pojedeš nebo ne?“ zeptal se mě. „No a nemohl by místo mě jet třeba některý z kluků?“ zaprosila jsem. „Nemohl. Oba mají koní víc než dost. Buď pojedeš ty, nebo Zafira odhlásíme.“ Chvíli jsem přemýšlela a nakonec, ač ve mně byla malá dušička, jsem rádoby sebejistě souhlasila. „Tak pojedu.“ „Fajn,“ čmáral trenér cosi nečitelného na přihlášku. „Tak tě tady píšu do Z. V Sobotu se začíná skákat v deset, takže počítej tak s jedenáctou.“
Onu květnovou sobotu se konaly skokové závody v mé nynější domovské stáji v Trnové. Tenkrát tam můj kůň trávil za účelem tréninku tu měsíc, tu dva. Chtěla jsem tedy využít toho, že mám sportovní akci, jíž se mohu zúčastnit, přímo pod nosem a nemusím složitě shánět dopravu. Vůbec jsem nepřemýšlela nad tím, zda je zrzoun, kterého jsem pořizovala se značně podlomenou psychikou, dost zralý a hlavně zda jsem já ta osoba, která ho dokáže dostatečně podpořit.
Zkrátka, když jsem ho toho dne sedlala, klepaly se mi nohy a měla jsem velice jasnou představu, jak to asi dopadne. Kroužila jsem po opracovišti a snažila se svého koně přesvědčit, že se vůbec nic neděje a že dnešek je úplně stejný den, jako každý jiný. Jenže tím jsem si sama jistá nebyla a tak tedy není divu, že byl můj oř vyděšený úplně stejně jako já. Skočila jsem pár cvičných skoků a pak už jsem byla povolána na kolbiště. Zhluboka jsem se nadechla, ještě naposledy se rozhlédla po překážkách, abych se ujistila, že si pamatuji trasu, ale pak jsem si sama pro sebe zabručela. „Vždyť je to vlastně fuk, stejně dojedu maximálně ke dvojce.“ Pobídla jsem zrzouna do cvalu. Jedničku jsme s přehledem překonali a blížili se ke kritickému skoku číslo dvě, jímž byl oxer s bílou zahrádkou, o níž se zrzoun při jednom z tréninků zranil a od té doby jí skákal velmi nerad. A když si přimyslíte, že jeho jezdec – tedy já, to věděl a tak trochu s karambolem počítal, snadno sami přijdete na to, jaký byl výsledek. Při prvním nájezdu zrzoun zastavil, ale zůstala jsem sedět v sedle. Posbírala jsem zbytky odvahy a najela znovu. Počítala jsem s tím, že se situace bude opakovat a podle toho jsem taky jela. Jako ponocná. Samozřejmě že následovalo další zastavení, jenže tentokrát do něj dal zrzoun poněkud větší razanci a moje v bílých rajtkách narvané pozadí obloukem opustilo sedlo a přistálo v mokrém písku přímo pod skokem. Posbírala jsem se ze země, vydrápala se zpět do sedla a se špatně skrývanými slzami v očích opustila kolbiště. Salimbaba, která seděla na věži rozhodčích, se mě poté snažila chlácholit, ale přitom jí cukaly koutky a měla co dělat, aby se nesmála nahlas. „Promiň, ale když jsi vjela na to kolbiště, měla jsi úžasnou lesní barvu,“ uculovala se. „Prosimtě, proč ses na to nevybodla, když ses necítila. Takhle toho koně akorát zase zmagoříš a všechna práce, kterou jsi s ním odvedla, bude v tahu.“ Věděla jsem, že má pravdu a o to víc mě to mrzelo.
Není tedy divu, že po takovém neúspěchu mě sportovní ambice na dlouhou dobu opustily. Nápad zúčastnit se hubertovy jízdy v jihočeské vísce jménem Buzice mi vnukla stájová kolegyně Eva, majitelka zrzounovy kamarádky, kobylky Sáry. Vyprávěla o každoroční skvělé akci v její rodné vesnici tak sugestivně, že jsem s nadšením souhlasila, že tam spolu vyrazíme.
Vyložily jsme koně na dvorku Evy kamaráda, osedlaly je a odebraly se na shromaždiště, kde jsme obdržely panáka na zahřátí a červenou stužku na památku. U travnatého kolbiště byl přistaven dřevěný vůz a na něm stála mladá žena s mikrofonem v ruce. „Všechny vás srdečně vítám v Buzicích, na každoroční hubertovské jízdě,“ usmívala se. „Teď vás rozdělíme na dva loty, jeden bude složen ze skokanů a pojede náročnější trasou s přírodními skoky. Ten druhý, neskokani a děti, pojedou lehčí trasu, bez skoků. Poté vás všechny srdečně zvu na odpolední skokové soutěže. Jedná se o parkur do metru a pak mini – maxi. Nahlásit se můžete klidně až těsně před soutěží.“
Vyrazily jsme na trať s první skupinou a pro jistotu jsme se držely vpředu, kousek za liškou – vedoucím jezdcem. Nechtěla jsem riskovat kolizi s někým z ostatních. Byli mezi nimi i takoví, kteří se na koni sotva drželi a já si v duchu říkala, že jejich odvahu a hlavně sebevědomí bych chtěla mít. Projížděli jsme krásnou, členitou krajinou, přes brod, lesem i po lukách. Kromě několika terénních skoků vedla trasa i přes hluboký příkop, k němuž bylo nejprve potřeba sešplhat po prudké mezi. Eva se na mě podívala a prohlásila. „To mě taky měli varovat předem, že si mám vzít pampersku.“ Když jsem se na tu propast podívala a představila si, že přes ni budeme muset se zrzounem skočit, honily se mi hlavou podobné myšlenky. Na venek jsem ale nedala nic znát a hrdinně jsem se ušklíbla. „Prosimtě, vždyť to nic není.“ Pobídla jsem Zafira a ten poslušně vykročil za liškou. Příkrou mez sjel chudák skoro po zadku a pak se bez sebemenšího zaváhání odrazil a příkop překonal mohutným skokem. Těsně za mnou skákala Eva, asi povzbuzena mojí odvahou. Kdyby jen věděla, co se mi v tu chvíli honilo hlavou.
Když jsme se vraceli zpět, zaslechla jsem rozhovor dvou slečen, jedoucích několik metrů za námi. „Odkud říkala hlasatelka, že jsou ty dvě?“ zeptala se slečna s culíkem. „Z Plzně. Evu znám, ta je odsud a dokonce tady i jezdila. Teď prý studuje v Plzni práva. Má tam někde poblíž kobylu a chodí s ní parkury,“ odpověděla druhá. „A co ta na tom ryzákovi? Podívej se, jak ten kůň šlape. Je na něj moc pěknej pohled.“ Zeptala se opět culíkatá. „Tu neznam. Ale její jméno je mi nějaký povědomý. Kde já ho jenom slyšela.“ Slečna se na chvíli odmlčela, pravděpodobně pátrala v paměti. „Už vim,“ vyhrkla po chvíli vítězoslavně. „Myslim, že jezdí military.“ „No jo,“ ušklíbla se culíkatá. „Tak to je potom jasný,“ pokračovala. „To mi teda řekni, proč profík jako ona objíždí huberty. Asi aby tady na nás mohla machrovat,“ odfrkla znechuceně. „Podívej, jak má nos nahoru.“ Zrzoun, jakoby chtěl podpořit jejich teorii, se začal předvádět a na travnaté pěšince doslova tančil. Za mnou se ozvalo. „To je nechutný, takhle se předvádět!“ Musela jsem se usmívat. Nepopírám, že mi ten rozhovor velmi lichotil a rozhodně mě ani nenapadlo jim jejich domněnky vyvracet.
Dorazili jsme zpět na shromaždiště a na chvíli nechali svoje koně vydechnout. Zatímco na kolbišti probíhaly přípravy pro parkurové skákání, vzaly jsme s Evou útokem stánek s občerstvením a když jsme se dostatečně posilnily, odebraly jsme se za slečnou hlasatelkou, abychom se přihlásily do následující skokové soutěže.
Opracování koní probíhalo přímo na kolbišti, kde bylo povoleno skákat všechny soutěžní překážky, čehož jsem vděčně využila. Přeci jen jsem si nebyla úplně jistá, jak bude Zafir reagovat v cizím prostředí. Trochu jsem očekávala problémy, ale ty se nedostavily a zrzoun skákal s chutí vše, co mu přišlo do cesty. Prohlídka parkuru skončila a započala vlastní soutěž. Řada na nás přišla až v druhé půlce startovního pole, takže jsem měla dost času, naučit se správné pořadí překážek. Teoreticky. Vstoupili jsme se zrzounem do kolbiště, pozdravila jsem sbor rozhodčích a pobídla svého koně. Zafir přelétl všechny překážky rychlostí blesku a možná bychom i vyhráli, nebýt mé chatrné paměti, z níž se správný kurs parkuru jaksi vytratil. Drobné zaváhání před dvojskokem nám přidalo pár vteřin navíc a tak jsme nakonec obsadili čtvrté místo. Ale díky bohu za to. Vyhrála jsem totiž ryze praktické věci – ohlávku a hrneček, zatímco vítězka si domů odvážela ohavného, gigantického sádrového trpaslíka. Ten by se nám snad ani do auta nevešel.
Následovala další soutěž, nazývaná mini – maxi. Eva se přihlásila i do ní, ale já jsem usoudila, že už nám to, mě i zrzounovi, pro dnešek stačilo. Postavila jsem se vedle vchodu do kolbiště, kochala se výkony jezdců a hlasitě fandila výborně skákající Evě. Moje sebevědomí, již značně načechrané omylem vyslechnutým rozhovorem slečen, se ještě o notný kus pozvedlo, když domácí trenér máchl rukou naším směrem a prohodil ke svému synovi. „Mně se líbil ten ryzák támhle. Skákal moc pěkně, v klidu. Je vidět, že je to starý mazák.“ Rázem jsem povyrostla minimálně o půl metru. Tolik chvály v jeden den.
Do Trnové jsme dorazily ve večerních hodinách, příjemně unavené a velmi spokojené. Nakrmila jsem zrzouna a pak jsem u něj chvíli jen tak seděla v boxu a poslouchala příjemné chroupání sena. Bylo mi krásně a v duchu jsem si plánovala, kam všude v příští sezóně vyrazím závodit. Jenže plány jsou jedna věc, realita bývá většinou úplně jiná. Další sezóna je v plném proudu, lépe řečeno, její polovina už je dávno pryč, ovšem to tam je i moje sportovní nadšení. Ale třeba ho zase na podzim někdo rozdmýchá. Kdo ví.