JEDEN HOT A DRUHÝ ČEHÝ
„Dneska si to prohodíte,“ oznamuji rázně dvěma dorostencům. Zatímco Karolína neprozřetelně jásá, Adamův obličej se protahuje zklamáním. „Ty sis myslel, že jsem zapomněla, co?“ mrkám na něj laškovně. „No, doufal jsem,“ povzdychne si klučina a nepřátelsky hledí na poničku ve vedlejším boxu.
Vcházíme na kolbiště a i když pochybuji, že by se zrzoun dobrovolně odhodlal k rychlejšímu pohybu, pro jistotu za dětmi zavírám závoru. „Když krokujete,“ halekám na malé jezdce, „nechoďte tupě pořád kolem dokola. Měňte směry, dělejte si vlnovky, velké kruhy, prostě koně zaměstnávejte.“ Ponička spokojeně a svižně vykračuje, zdá se ale, že Adamovi, jenž je zvyklý na flegmatického, věčně spícího Zafira, to není příliš po chuti. „Pobízej, Karolíno, vždyť ten kůň za chvíli chcípne!“ mávám vztekle bičíkem, který jsem si s sebou pro jistotu přinesla. Zrzoun kráčí, co noha nohu mine, zadní nohy se téměř neobtěžuje zvedat, takže za ním v písku zůstávají dvě hluboké brázdy. Hlava mu pomalu klesá a přísahala bych, že má chvílemi zavřené oči. Hergot, na tohle nemám nervy. Rozbíhám se přes celé kolbiště za nepřetržitého láteření na adresu pubertální Karolíny. Zafir na chvíli otevírá oči, zvedá hlavu a natahuje kroky, ale jenom tak dlouho, dokud se nedostává z mého dosahu. Pak zase spokojeně usíná. No nazdar, říkám si v duchu. To bude zase hodina.
„Tak si zkraťte otěže,“ velím po chvíli, „udělejte si rozdělení, abyste nejezdili za sebou a lehký klus.“ Áďa, zvyklý na nutnost mohutného pobízení, boří poničce paty do boků, té vylézá oko z důlku a poplašeně vystřeluje vpřed, takže klučina musí vzápětí vehementně brzdit. „Opatrně s tou Ginger,“ napomínám ho. „Zkrať si ještě trochu otěž, netahej ruce do klína a opři si je o krk. Nic moc na ní nedělej, jenom vysedej a nech jí, ať si jde svým tempem.“ Zatímco Adam stále zuřivě brzdí poniččin let, na protější dlouhé stěně se Karolína marně snaží přimět zrzouna k rychlejšímu tempu. „Pobízej trochu,“ napomínám ji. „Vždyť pod tebou vyloženě chrápe!“ Karolína sice rudne námahou, ale absolutně bez efektu. Ponička už Zafira dávno doběhla a teď mu funí do ocasu. „Karolína si udělá v půl jízdárny, aby jí ponička nešlapala na paty a Adam zpomalí,“ volám na dvojici jezdců. Teď rudne pro změnu Adam a světe div se! Také bez efektu.
Aby se mi na tom kolbišti navzájem nepošlapali, rozhoduji se pro bezpečnostní řešení. „Karolína si udělá velký kruh dole a Adam zůstane na kruhu tady nahoře.“ Šermuji bičíkem, jakoby to byla taktovka. Dávám povel k přechodu do kroku a po chvíli do zastavení. Zafir stojí jako přikovaný, ale poničce se moc brzdit nechce. Adam s ní tak trochu zápasí. „Musí zastavit hned a ne že budeš brzdit půl kruhu,“ prskám na nebožáka na jejím hřbetu. Opět uvádím jezdce do pohybu a znovu velím zastavit stát. „Nepředklánět, zmáčknout kolena, zpevnit záda a ruka vydrží,“ hlaholím na celé kolbiště. Ginger tentokrát zastavuje po pouhých deseti krocích. „Znovu!“ Cedím mezi zuby. Konečně se zdá, že ponička začala brát svého malého jezdce na vědomí. O zrzounovi se bohužel to samé říct nedá. Zastavení sice s Karolínou zvládají bravurně, jakmile ale dávám povel do klusu, opět mi prudce stoupá adrenalin v krvi. „Do prčic Karolíno!“ dávám si ruce v bok. „Naštvi se trochu. Musíš být razantnější. Tohle není klus, to je zdechlej capl.“ Obracím svojí pozornost k Adamovi. Ten musí pro změnu neustále brzdit a díky rychlé frekvenci poniččiných kroků, nestíhá vysedat. „Adame rytmus!“ volám na něj téměř zoufale. Ten se sice chvíli o jakési vysedání pokouší, ale po dvou objetých kruzích to opět vzdává a odevzdaně se natřásá v sedle.
Velím pracovní klus a v kruhu změnit směr. Karolína je lehce předkloněná, při každém kroku nadskakuje deset centimetrů nad sedlo, Adam pro jistotu nesedí v sedle vůbec a místo toho stojí ve třmenech. „Oba dva si okamžitě sedněte na zadek a nepředklánějte se!“ Do hlasu se mi vkrádá lehce hysterický tón. „Patu prošlápnout, špičku ke koni. Spusťte oba tu nohu dolů a ruku položit.“ Zděšeně se dívám, kterak Karolína svou neklidnou rukou cuká zrzounovi v tlamě. „Polož okamžitě tu ruku, nebo ti sundám otěže a budeš jezdit bez nich.“ Vypadá to, že moje hrozba na chvíli zabírá, protože Karolína si konečně aspoň trochu sedá do sedla a ruku opírá o kohoutek. Na chvíli obracím pozornost k Adamovi, když se pak pohledem vracím ke Karolíně, chce se mi rvát si zoufalstvím vlasy. Ani se zrzounovi nedivím, že se tak plazí. Od jezdce totiž dostává naprosto protichůdné povely. Noha sice pobízí, až to duní, ruka ale cukavými pohyby bere zpátky a chudák zvíře netuší, co po něm ta holka vlastně chce.
Ještě že jsou ty koně tak zlatí, říkám si v duchu a na chvíli zase obracím pozornost k Adamovi a dál ho mučím na kruhu. V lehkém a pracovním klusu v jeho a Ginger podání, není vidět sebemenší rozdíl a moje sáhodlouhé vysvětlování, ani hlasité „teď … teď … TEĎ!“ do rytmu klusu není nic platné. Adam zkrátka na poničce nevysedá. Prý to nejde. „Já ti dám, že to nejde!“ prskám podrážděně. „Tohle slovo neznám!“ Ať se ale vztekám, jak chci, Adam si pořád vede svou. Dávám tedy povel do kroku, propouštím dvojici z velkého kruhu a zaměřuji se na Karolínu. Té vysedání problém nečiní, pro změnu ale není schopna řádného pracovního klusu. „Vždyť sedím na zadku,“ kňourá ublíženě, když už na ní asi po sté hulákám, že má konečně tu prdel do toho sedla přilepit. Odpovídám jí jen vzteklým zavrčením a ona naštěstí varování registruje a znovu už neodporuje.
„A pracovní cval,“ mávám bičíkem. Karolína se v sedle kroutí jako paragraf, předklání se a hrozně se diví, že zrzoun nezaskočil. Zrzoun, který ač lenochod, do cvalu ochotně zaskakuje z každé pozice, ba i ze zastavení. Opět vysvětluji, jak má vypadat korektní pobídka do cvalu a jezdkyni se opět zaskočení nedaří. Když už se náhodou Zafir splete a zaskočí, je Karolína tak překvapená, že zapomíná pobízet a tak oř po třech skocích opět přechází do klusu a nešťastně se dívá mým směrem. Vydrž broučku, chlácholím ho v duchu a znovu vysvětluji, jak že to má osůbka na jeho hřbetě udělat. Po dalších několika pokusech to vzdávám, koně si od Karolíny beru a sedám na něj. „Takhle ho akorát zmagoříme. Teď už tě má vyloženě na háku a nezaskočí, ani kdybys tam tu pobídka dala.“ Zkracuji si otěže, následuje lehké ťuknutí vnitřní holení a můj oř ochotně zaskakuje. Přecházím do klusu a pak znovu do cvalu. Soustředím se na každý svůj pohyb, který při pobídce dělám a přemýšlím, jak lépe bych to Karolíně mohla ještě popsat. Problém je, že mám pocit, že nedělám téměř nic. Zkrátka si jen pomyslím, že chci zaskočit, lehce našlápnu vnitřní třmen, vnější holeň se posune pár centimetrů za podbřišník a kůň cválá. Měním směr a několikrát zaskakuji ještě na druhou ruku. Pak koně vracím Karolíně a zkoušíme to znovu. Nakonec se přeci jen daří. Dívka je sice stále zkroucená, v sedle nijak dobře nesedí, ale konečně aspoň zhruba pochopila, co po ní vlastně chci. Hurá.
Nechávám oba jezdce ještě několikrát obklusat kolbiště, poté vykrokovat a pak už jdeme domů. Oba dorostenci jsou červení v obličejích a koutky úst se jim kroutí směrem dolů. Snad jsem na ně nebyla příliš tvrdá. Ale co, říkám si. Aspoň se uvidí, jak jsou odolní. Navíc, aspoň v Karolíny případě platí, že má co chtěla. Chtěla zrzouna a chvástala se před Adamem, že si s ním hravě poradí. Nu, taková hračka to nebyla a bude na sobě muset ještě hodně pracovat, aby její ježdění vypadalo aspoň trochu k světu. To samé platí i o Adamovi, ale ten, ač mladší, moc dobře to o sobě ví a na žádného mistra světa si nehraje. No, myslím, že po této povedené hodině už si na něj nebude hrát ani Karolína. Určitě ne v mé přítomnosti.