HUBERTUS ZA DVĚ STOVKY
„Tak nakládat a jedem, ať nepřijedem pozdě,“ volal trenér od dveří stáje. Měli jsme namířeno do Hvožďan u Úněšova na Hubertovu jízdu, slavnostní to zakončení jezdecké sezony. Do starého, otřískaného autobusu jsme postupně naložili obrovského, nohatého bělouše Pastela, na němž měla jet Irena, malého poníka Honzíka, středně velkou sportovní poničku Miss a pak mého závodního oře, jímž pro tuto akci byl malý šimlík, kříženec araba a welshského poníka, jménem Milton.
Dorazili jsme právě včas, vyložili, nachystali koně a vyhoupli se do sedel. Po slavnostním zahájení a přípitku, kdy jsme byli všichni poučeni o tom, že předjet lišku – vedoucího jezdce, je přísně zakázáno pod vysokým trestem, který bude vyměřen u večerního soudu, nás pořadatelé opentlili zelenými stužkami a pak už jsme byli připraveni vyrazit na trať. První část Hubertovy jízdy vedla okolní krajinou, krokem, klusem i cvalem. Zákeřná liška ve snaze vynutit si u ostatních jezdců nějaký ten hříšek, velmi často a zprudka měnila směr i rychlost, takže jezdci, kteří se drželi v její těsné blízkosti, se každou chvíli ocitli před ní. Já jsem mezi ně naštěstí nepatřila, s Miltonem jsem se držela převážně vzadu. Spokojení pořadatelé si pak mnuli ruce, že bude večer koho soudit.
Po zhruba hodině a půl jsme dorazili na přesedliště, kde jsme sesedli a nechali své oře trochu vydechnout. Pak nás pořadatelé rozdělili do dvou skupin a mohli jsme znovu vyrazit. Tentokrát nás čekala trať s terénními skoky. Já jsem byla zařazena do druhé skupiny a tak jsem se mohla v klidu kochat výkony členů skupiny první. Byla mezi nimi i Irenka ve své zelenošedé větrovce s klokaní kapsou na břiše. Obrovský Pastel nikdy nebyl náruživým skokanem, ba právě naopak. Hubertova jízda v jeho podání tedy vypadala zhruba následovně. Přes překážku se přehnal lot jezdců a koní, všichni skok překonali, někteří, pravda, s mírnými problémy. Dvacet metrů za ostatními ladně cválal Pastel s Irenou na hřbetě, její větrovka se nadouvala větrem a chvílemi vyvolávala představu padáku. Irena se blížila ke skoku. Už najížděla, když v tom si překážky všiml Pastel. Plynulým, prostorným cvalem překážku oběhl, naprosto ignorujíc Ireny snahy o určování dráhy a pokračoval ve stíhání ostatních. Takhle to bylo s každou překážkou, takže nakonec Irenka neabsolvovala jediný skok a bylo jasné, že jí to večerní soud pěkně spočítá.
Konečně přišla řada na mě. Teď jim všem předvedu, jak se to dělá. Milton vyrazil jako šipka a ochotně skákal všechno, na co jsem ho navedla. Vyhnula jsem se jen jednomu skoku. Vyhnula jsem se mu schválně. Ano, přiznávám, měla jsem strach. Byl to jednoduchý kolmý skok, ale skákal se do mírného kopce a byl dost vysoký. Kdybych seděla na normálním koni, asi bych se neostýchala, ale na poníka mi to přišlo trochu moc. Následoval seskok přes mohutný kmen, na němž měla nehodu kolegyně, jedoucí na poničce Miss a pak bílá stříška na rovné louce. Milton se přes ni přenesl plavným skokem, udělal dva cvalové skoky, když tu náhle zakopl a za pár vteřin už jsem ležela na zemi, obličejem v trávě. Vzhlédla jsem, vyplivla pár stébel a znechuceně pozorovala bílý, vlající ohon, mizející v dálce. „Sakra,“ zaklela jsem. „Tak to je v háji, teď ho nechytim.“ Prohledala jsem kapsy, zda v nich není kus mrkve nebo něco jiného, na co bych mohla Miltona nalákat, ale měla jsem u sebe jenom dvousetkorunovou bankovku. Co naplat. Vytáhla jsem jí z kapsy a rozběhla se za tím malým uprchlíkem. Třeba si bude myslet, že se to dá sníst a přijde.
Po několika dlouhých minutách a jak se mi zdálo, snad stu naběhaných kilometrů, se mi podařilo koně odlapit, ovšem stálo mě to ony dvě stovky. Milton opravdu usoudil, že v ruce držím nějakou dobrotu. Než jsem stihla bankovku schovat zpět do kapsy, kůň po ní chňapnul a poctivě jí rozžvýkal. „Ty jedna hajtro mizerná!“ soptila jsem vzteky. „Teď kvůli tobě nestihnu závěrečný dostih a navíc si nebudu moct koupit ani limonádu, šmejde jeden,“ nadávala jsem mu. Vyskočila jsem zpět na koně a zatímco všichni ostatní už byli dávno v cíli, dokončila jsem trať. Bylo mi jasné, že u večerního soudu zaplatím nejenom za pád, ale také za sólovou jízdu.
Mezitím, co jsem honila koně, na přesedlišti museli moji rodičové uklidňovat babičku, která se poprvé a také naposled přišla podívat na sportovní výkon své vnučky. Bohužel, bílá stříška, osudný to skok, se nacházela přímo naproti babiččinu stanovišti za potokem a tak měla můj akrobatický výkon jako na dlani. „Jé hele, podívejte! Vaše malá vystoupila,“ ozvalo se odkudsi z davu. V ten okamžik následoval babiččin dlouhý monolog na téma nebezpečnost jezdeckého sportu. Jejím litaniím a žádostem, aby mi bylo ježdění nadosmrti zapovězeno se všichni kolemstojící, včetně mých rodičů, smáli.
V cíli čekal trenér s pivem v ruce a s úsměvem od ucha k uchu se mě potutelně ptal. „Cos to tam prováděla?“ V odpověď jsem jenom něco nesrozumitelně zavrčela. Vzápětí na to jsem dostala vynadáno za ten jeden vynechaný skok. „Proč ses vyhnula tomu kolmáku nahoře?“ „No, protože mi to na Miltona přišlo moc,“ odvětila jsem. „Blbost. Ten kůň skákal jako klokan. Prostě jsi byla podělaná až za ušima,“ velice přesně zhodnotil situaci. Zahanbeně jsem odvedla koně zpět k autu, odsedlala, naložila k ostatním a zničeně se složila na sedačku. Cestou domů jsem toho moc nenamluvila. Ostatně, ani Irenka na tom s náladou nebyla o mnoho lépe. I ona si musela vyslechnout rýpavé poznámky, týkající se jejího výkonu a to nejen od trenéra. Pastel totiž, nevím z jakého důvodu, byl nejoblíbenějším koněm majitele a ten nemohl přenést přes srdce, že jeho oblíbenec nebyl schopen překonat jedinou překážku. Samozřejmě, že vinu přičítal Ireně.
Ani večerní soud nedopadl dle našich představ. Nakonec se vlastně žádný nekonal. Měla jsem být první souzená, asi z protekce, ale když soudce oznamoval výčet všech mých hříchů, jichž jsem se dopustila a oznámil, že za trest musím zazpívat nějakou písničku, byl v hospodě takový hluk, že jeho slova nebyla téměř slyšet. Jezdci se očividně více než o tradiční hubertovský soud zajímali o sklenice s pěnivým mokem a tak po několika marných žádostech o chvíli ticha znechucený soudce soud zrušil.
Po pravdě řečeno mi to tenkrát ani moc nevadilo. Vlastně jsem byla ráda, protože když soudce vyhlásil, že mám zpívat před tolika lidmi, rozklepala se mi kolena a třepala jsem se jako osika. Myslím, že v ten moment bych nebyla schopná zazpívat ani skákal pes.