ANI ROHLÍK SI NENAMAŽEŠ
„Seď na zadku, dívej se na skok a pobízej,“ křičel na mě trenér přes celé kolbiště. „Sakra Paldo. Když budeš na tom koni spát, tak si na závodech tak akorát rozbiješ hubu,“ vrčel vztekle, když jsem potřetí za sebou najela na skok a po třetí odskok nevyšel. Po pár jadrných slůvkách z trenérových úst, jsem se přeci jen vzpamatovala a tak trénink nakonec dopadl vcelku dobře. Chystala jsem se na své první parkurové závody a těšila se jako malé dítě na cukrátko. Na tyhle jedny závody jsem měla půjčeného zkušeného hřebce, s příznačným jménem, Automatik. Jméno to bylo opravdu přiléhavé, protože Matýskovi – tak jsme mu říkali, stačilo říci, co má dělat a on splnil vaše přání, bez ohledu na jezdce, který mu na hřbetě překážel.
Slezla jsem z koně, zpocená a udýchaná, ale spokojená. „Až se postaráš o Matesa, vezmi ještě Pastela ven. Někde s ním trochu zacválej,“ nařídil trenér. Byl to onen bílý kolos, který měl kdysi na svědomí můj krkolomný pád z Figiho na vojtěšce. Vyčistila jsem ho tedy, osedlala a vyrazila do terénu. Protože mi bylo horko, nechala jsem prošívanou vestu viset na plotě a na koně se vysoukala jen v triku. Chtěla jsem jet jen na chvíli. Připozdívalo se a navíc to byl už třetí kůň, na kterého jsem se ten den sápala. V Českém údolí jsem se vydrápala úzkou pěšinkou k viaduktu, podél trati jsem klusala a pak se další pěšinou spustila dolů na louku k řece. Trenér nakázal cválat, tak tedy oběhneme louku a půjdeme domů. Cválala jsem po břehu řeky, podzimní sluníčko svítilo, odráželo se v hladině, listí stromů se třepotalo v lehkém vánku a mně se na tváři usadil spokojený úsměv. Vtom se z hladiny zvedly dvě kachny a s pleskáním křídel se vznesly do vzduchu. Úsměv mi rázem ztuhl. Šiml se lekl, škubnul hlavou a vystřelil vpřed jako raketa. Po několika cvalových skocích se mi ho podařilo zabrzdit a přejít zpět do pomalého, houpavého cvalu. Dojela jsem na konec louky, přešla do klusu, po několik desítkách metrů do kroku a na volné otěži zamířila zpět na jízdárnu.
Když jsem před stájí seskočila z koně, projela mi zády neskutečná, pichlavá bolest. Strnula jsem. Se zaťatými zuby jsem odvedla koně do maštale, odsedlala, vyčistila, pomohla s večerním krmením a kydáním a pak jsem sedla na kolo a vyrazila domů. Můj posed musel kolemjdoucím připadat poněkud komický, protože jsem na sedátku byla vzpřímená jako bych měla na zádech pravítko a řidítek jsem se dotýkala jen špičkami prstů. Snažila jsem se najít nějakou pozici, v níž by bolest nebyla tak strašná, ale nakonec jsem zjistila, že čím méně se budu hýbat a kroutit, tím lépe.
Doma jsem se proplížila kolem rodičů a praštila sebou do postele v domnění, že horizontální pozice mým zádům uleví a bolest za pár minut odezní. Nakonec jsem ale musela s pravdou ven. Když totiž máma přišla do pokoje oznámit mi, že večeře je hotová a našla mě v posteli, bylo jí hned jasné, že je něco špatně. Už jsem nemohla ani vstát, protože bolest byla opravdu k nesnesení a nohy mě téměř neunesly. Rodiče mě po desetiminutovém protestmonologu, že k doktoru nepůjdu, přesunuli do obývacího pokoje na gauč, aby mě měli aspoň trochu na očích. „Panebože. Co tě to napadlo, sundávat vestu, když jsi rozehřátá. To by snad mohlo napadnout jenom uplnýho idiota,“ lamentovala máma, zatímco kolem mě nešťastně pobíhala a snažila se mi poskytnout první pomoc ve formě prášků proti bolesti. „Tak jsem asi idiot. Ale jestli si myslíte, že půjdu k doktoru, tak to ani náhodou. Já jedu zítra na závody,“ skučela jsem. Po hodině a půl jsem ovšem ustoupila nátlaku svých rodičů, nechala se potupně naložit do vozu a odvézt na pohotovost.
„Úraz zad?“ ozvalo se ode dveří. „To vám tady neošetříme, s tím musíte do fakultky na Lochotín,“ oznámila zdravotní sestra s medovým úsměvem na tváři. „To snad nemyslíte vážně! Vždyť ta holka se sotva hýbe. To jí máme zase naložit a vézt přes celé město?“ rozlítil se táta. Nicméně sestra trvala na svém a tak nezbývalo nic jiného, než se přemístit do Fakultní nemocnice. Pak už dostaly věci velmi rychlý spád. Mých protestů si nikdo nevšímal. Doktor na pohotovosti mě proklepal neurologickým kladívkem a marně se mě snažil ohýbat na všechny možné i nemožné strany. Dodnes se divím, že jsem se mu tam bolestí nepočůrala. Nakonec prohlásil, že záda u patnáctiletého v takovém stavu snad ještě neviděl a oznámil rodičům, že mi mají přivézt pyžamo, přezůvky a hygienické potřeby. „Slečnu si tady chvíli necháme. Tohle bude chtít intenzivní léčbu a to ambulantně nepůjde. Pojďte za mnou, ukážu vám, kam ji uložíme,“ řekl rodičům. Zděšeně jsem těkala pohledem z jednoho na druhého. „To přece nemůžete myslet vážně!“ vykřikla jsem. „Já tady nemůžu zůstat, zítra přece jedu na závody!“ Pan doktor povytáhl obočí a s blahosklonným úsměvem se na mě podíval. „Slečinko, pochybuji, že byste v tomto stavu byla schopná jakéhokoliv sportovního výkonu. Dokonce silně pochybuji i o tom, že byste si momentálně dokázala sama namazat rohlík.“ Po ujištění, že jako nezletilá opravdu nemůžu podepsat revers, se mi nahrnuly slzy do očí a začaly se mi koulet po tvářích. „Ale no tak, Janku. Takových závodů ještě bude. To přece není žádná tragedie,“ snažil se mě utěšit táta. Jenže pro mě to tehdy tragedie byla.
Nakonec se můj pobyt v nemocnici protáhl na dva týdny a několik kapaček. Jak jsem byla šťastná, když mi konečně dovolili jít domů. Nebýt přísného dohledu ze strany rodičů, byla bych se rozběhla rovnou na jízdárnu. Jednu pozitivní zkušenost jsem si ale z této příhody odnesla. Dnes už vestu na plot nevěším.